ZJIŠŤOVACÍ TÁZACÍ VĚTA
Podtyp ↗tázacích vět; formální typ vět se standardním sémantickým významem platnosti nebo neplatnosti vyjádřené propozice; v č. gramatologii se užívá nediferencovaně i termín zjišťovací otázka. Typický příklad:
(1) | Byl Petr včera nemocný? | |
Nebyl Petr včera nemocný? |
Jen vedlejší tázací věty, tj. obsahové věty označované často termínem závislá otázka zjišťovací (viz ↗obsahová věta), mají v č. jasné indikátory, totiž spojky jestli, zda, ojediněle a zastarale také zdali, ‑li; např. Děti se ptaly babičky, nepotřebuje-li sirek (✍MČ 3:512). Samostatné z.t.v. se vyznačují souhrou různých jazykových prostředků, ke kterým patří: (i) ↗antikadence, jakožto typická otázková intonace, (ii) příznakové tázací částice (a jiné), např. jestli(pak), zda, zdali(pak) … (Jestlipak (ne)byl Petr včera nemocný?); (iii) ±iniciální pozice finitního slovesa, (iv) ±přítomnost pronominálního podmětu, popř. (v) zvláštní fungování záporu, viz (1); srov. ✍Křížková (1968:202), ✍Štícha (1995b:103), ✍MČ 3 (1987:272), ✍SČ (1998:502). Z dosavadních analýz č. gramatologie není přitom jasné, zda z.t.v. jako formální typ vět v č. vůbec existuje a popř. co ho konstituje; místo toho se – v duchu funkční orientace č. jazykovědy – analýzy soustřeďují na popis funkčních typů (↗komunikačních funkcí) ↗otázky zjišťovací; viz ✍Štícha (1995a), ✍Štícha (1995b); ✍MČ 3 (1987), ✍SČ (1998). Na základě funkcí otázek byly navrženy různé alternativní terminologie; např. ✍Štícha (1995a) zavádí název predikátové otázky (predikátové tázací věty); v mezinárodní jazykovědě jsou běžné termíny yes-no question (otázka ano-ne), resp. otázka ano/ne (reflektující očekávanou odpověď na tuto otázku), polar question (polární otázka), v něm. lingvistice také Entscheidungsfrage (rozhodovací otázka).
Uvedené analýzy zdůrazňují složitost vztahů mezi formálními indikátory a funkčními typy. Je však zajímavé, že nepočítají pro č. s tím, že část funkčních otázek může patřit k formálně oznamovacím větám a že distribuce alespoň několika indikátorů může záležet právě na jejich formálním (nikoli na funkčním) typu; viz angl. rising declaratives: The play starts at 8? (Činohra začne v 8?) – (✍Gunlogson(ová), 2001), něm. assertive Fragen: Du kommst doch morgen? (Ty přijdeš přece zítra?) – (✍Altmann, 1993) n. rus. prezumptivnyj vopros: Veď eto vsë nepravda? (Přece to (je) všechno lež?) – (✍Restan, 1972; ✍Meyer, 2004). V angl., resp. v něm., rozdělují ovšem gramatické příznaky inverze, resp. postavení finitního slovesa, (standardně) oznamovací typ vět od (standardně) tázacího typu věty (srov. např. něm.: Er weint (věta oznamovací) × Weint er? (z.t.v.)). Jen tomu druhému se přiděluje gramatický rys [+Q]; viz ↗věta tázací. Je pak otázka, zda lze v č. nějakým podobným způsobem odlišit formální typ z.t.v., který nese rys [+Q], anebo k němu patří všechny (funkční) otázky? Pro odpověď je nejúčelnější vycházet z nepochybných z.t.v. se selekčním rysem [+Q], tzn. od vedlejších tázacích vět. Výše uvedené jazykové prostředky ukazují zhruba následující distribuci: (i) Protože se vedlejší věty intonačně integrují do věty hlavní, rys tázací intonace se zde neuskuteční. V hlavních větách intonace signalizuje otázkovou funkci, nikoli určitý formální typ vět (viz ↗intonace otázková). (ii) Z částic, resp. větných adverbií, najdeme ve vedlejších z.t.v. např. vlastně, náhodou, třeba, vůbec, které se ale také objevují ve vedlejších větách oznamovacích. V hlavních z.t.v. se objevují částice jako jestlipak, zdalipak, copak, které jsou v oznamovacích větách vyloučeny. Naopak jsou pro oznamovací věty typické modální částice přece, vždyť, viď, asi (asi také pro doplňovací otázky), zdůrazněné že, postponované že, co a větné adverbium prý, které ve vedlejších z.t.v. (v daném smyslu – jinak např. zdůrazněné přece (jen(om)) nevystupují. Následně mohou jestlipak, zdalipak, copak sloužit jako indikátory pro řazení dané věty do z.t.v. a přece, vždyť, asi atd. proti řazení dané věty do z.t.v. (iii) Pozice finitního slovesa se v různých typech vedlejších vět zvlášť neliší. V hlavních z.t.v. se sloveso často, nikoli vždy, přesouvá před realizovaný podmět (tzv. inverze) (✍SV, 1996:206). V oznamovacích větách vyžaduje inverzní slovosled zvláštní informačně-strukturní motivaci: vyskytuje se např. ve větách bez topiku (předmětného tématu), které mají často funkci prezentační (popisují objevení/mizení podmětu) anebo uvádí vyprávění: Zmizel poslední sníh; Byl jednou jeden král […] (✍SV, 1996:184). Pokud podobná motivace chybí, inverze slovesa ukazuje na z.t.v. (iv) (Ne)realizace pronominálního podmětu má sice určité pragmatické funkce (viz ↗otázka ověřovací) (✍Štícha, 1995b), ale je jak pro oznamovací věty, tak pro z.t.v. opcionální. (v) Zápor v z.t.v. často nemá funkci logické negace predikátu, ale je spíše spojený s očekávanou n. upřednostňovanou odpovědí anebo i s mírou naléhavosti otázky (✍MČ 3:273, a jinde). „Pleonastický” zápor bez sémantického významu je ve větách oznamovacích vyloučen, ale je možný v závislých z.t.v., např. […] zeptal se mě, jestli nechci jít s ním, že mi pomůže. (SYN). Proto ho chápeme jako dostatečný rys formálního typu z.t.v. (k pragmatickým efektům záporu viz ↗otázka).
Klad × zápor má v č. vliv na podobu dalších větných členů, zejména na indefinita (= tzv. ↗záporová shoda): Petr nic/žádné potraviny nekoupil (= ‘Neexistuje x, (x patří k potravinám,) takové, že Petr koupil x’; formálně: ¬∃x[potraviny‘(x) ∧ koupil‘(Petr,x)], ale nikoli: Existuje x, (x patří k potravinám,) takové, že Petr nekoupil x, formálně: ∃x[potraviny‘(x) ∧ ¬koupil‘(Petr,x)]) × Petr něco nekoupil (= Existuje x, takové že Petr nekoupil x., formálně: ∃x[potraviny‘(x) ∧ ¬koupil‘(Petr,x)], ale nikoli: Neexistuje x, takové že Petr koupil x, formálně: ¬∃x[potraviny‘(x) ∧ koupil‘(Petr,x)]). Výrazy prvního typu (negativní zájmena, ni‑, žádn‑) závisí na přítomnosti záporu ve své větě a jsou interpretovány v jeho skopusu; indefinitní ně‑zájmena jsou kompatibilní jak s kladem, tak se záporem, ale bez dalších podmínek neberou užší skopus než negace (viz parafráze). Roli záporu v zjišťovacích otázkách věnuje pozornost několik prací, např. (✍Štícha, 1984; ✍Běličová, 1989; ✍MČ 3, 1987; ✍Kopecký, 2010 aj.). Podle ✍Kopeckého (2010:8) výskyt ně‑ × ni‑, žádn‑ v otázkách do určité míry souvisí s aktuálním členěním: Jestliže vlastním ohniskem věty je finitní sloveso, jde o „pravou“ negaci, a následně se zápornou shodou: NEMLUVIL jsi o tom s Petrem?, Ty jsi ho nikdy NEVIDĚLA?. Jestliže naopak vlastní ohnisko tvoří jiný člen než finitní sloveso, nedochází k logické negaci ani k záporové shodě: Neviděla jsi někoho PŘICHÁZET? V prvním případě – „pravá“ negace, ni‑, žádn‑ – se podle autora otázka dostává „do blízkosti oznamovací výpovědi“. Bereme-li v úvahu funkci záporu v úplně bezpochybných z.t.v., a tutíž ve vedlejších z.t.v., najdeme v nich obě řady zájmen. Ještě důležitější je, jestli jsi neviděl nikoho jiného, kdo by tam číhal jako ty […], Jak zjistím, jestli už nemám v těle žádný alkohol? (SYN). Nelze tedy z výskytu ni‑, žádn‑ (záporové shody) přímo vyvozovat oznamovací typ vět. Zájmena ně‑řady mají z korpusových dat jen zřídka široký skopus nad negací (jak je to typické pro oznamovací věty), viz Bez ohledu na to, kolik politických stran tam je, nebo jestli tam nějaká dokonce není (SYN) (= … (ne)existuje x, x strana, tak že x tam není, ale nikoli: … (ne)existuje x, x strana, tak že x tam je). Ve vysoké většině příkladů nacházíme jiné čtení: Když se dooblékl, zkontroloval na mobilu, jestli nemá nějaký vzkaz (SYN) (= … (ne)existuje x, x vzkaz, y má x na mobilu, ale nikoli *(ne)existuje x, x vzkaz, y ne_má x na mobilu* – tuto kontrolu by asi nezvládl). Přesto i tento úzký skopus pod negací není přímým důkazem výskytu z.t.v. Je připouštěn v řadě kontextů – v tzv. downward entailing contexts; ↗vyplývání dolů (viz ✍Krifka, 1995), např. i v podmínkových větách: […] určitě budeme mít otevřeno, pokud nám to někdo nezakáže (SYN). Z toho vyplývá, že se zájmena řady ni‑, žádn‑ jako indikátory větného typu nehodí. Zájmena řady ně‑ v záporných otázkách preferují existenční čtení s kladným, nikoli záporným, predikátem. Kromě určitých dalších povolujících kontextů je toto čtení indikátorem větného typu z.t.v.
Z uvedených prostředků jen určité částice a případně pleonastický zápor zcela jasně ukazují na tázací větný typ. Inverze slovesa s podmětem a úzký skopus ně‑zájmen se za určitých podmínek vyskytují také mimo tázací věty, takže jen bez jiné motivace tvoří ukazatele z.t.v. Z toho hlediska patří několik příkladů otázek ze ✍Štíchy (1995b) jasně do vět oznamovacích: Ale povedlo se mu to, co? Jste přece kamarádi, ne?, Že to je hezký nápad […]? (otázky názorové) (viz také ↗otázka). Totéž platí pro záporné podivové otázky (✍MČ 3, 1987:275): Tak on se nevrátil? Obecně lze očekávat, že určité výše uvedené jazykové prostředky jsou neslučitelné; tak např. přidáváním částic přece, vždyť, prý atd. měníme pleonastický zápor v „pravý”; ze zdvořilé z.t.v. Nemáte naspěch? bude oznamovací věta, používaná jako otázka Nemáte přece naspěch?, kterou mluvčí jen ověřuje svůj (záporný) předpoklad. Podobnými minimálními variacemi můžeme většinou zjišťovat, o který typ vět se jedná, tzn. jestli se připouští [+Q] nebo nikoli.
Sémanticky se z.t.v. v obecné lingvistice většinou analyzují buď jako množina propozic {p, ¬p} (✍Hamblin, 1973), n. jako funkce, která přiřazuje každému indexu (světu) p anebo ¬p (funkční nebo kategoriální analýza; ✍Groenendijk & Stokhof, 1997; ✍Krifka, 2011). První přístup je formálně bližší standardní teorii ↗doplňovacích tázacích vět; na několik problémů s ním však upozorňuje ✍Krifka (2001), ✍Krifka (2011). Zejména nezachycuje rozdíl mezi zjišťovací otázkou a ↗otázkou alternativní – obě jsou reprezentovány stejnou množinou. Oproti tomu ve funkčním přístupu jen alternativní otázky tvoří množinu propozic, kdežto zjišťovací otázky znamenají u každého indexu jen u něho platnou propozici p či ¬p. Takovým způsobem lze vysvětlit, že se na zjišťovací otázku odpovídá ano n. ne, ale na alternativní otázku větným členem (stejně jak na otázku doplňovací). Dalším lakmusovým papírkem pro teorii významu z.t.v. jsou logické úsudky typu (i) John knows whether Mary walks; (ii) Mary walks; proto (iii) John knows that Mary walks; viz např. ✍Groenendijk & Stokhof (1982). Ve funkční teorii jsou (i) a (iii) přímo ekvivalentní, pokud platí (ii). V teorii množin propozic je třeba nejprve význam vedlejší věty v (i) interpretovat extenzionálně, aby úsudek byl korektní. Obě analýzy dovedou svým způsobem zachycovat významový rozdíl mezi řídícími slovesy ptát se, jestli p a vědět, jestli p atd. Zatímco přístup množin propozic předělává význam jestli p do jeho extenze, aby se hodil k predikátu vědět, funkční přístup je naopak nucen reinterpretovat jestli p intenzionálně pod predikátem ptát se. Pro č. nebyla zatím nerozpracována ani formální sémantika různých typů z.t.v. ani formálně pragmatická analýza otázek.
- Altmann, H. Satzmodus. In Jacobs, J. & A. von Stechow (eds.), Syntax. Ein internationales Handbuch der zeitgenössischen Forschung, 1993, 1007–1029.
- Běličová, H. Zjišťovací otázky kladné a záporné v slovanských jazycích. Sl 58, 1989, 97–105.
- Groenendijk, J. & M. Stokhof. Semantic Analysis of Wh-complements. L&P 5, 1982, 175–233.
- Groenendijk, J. & M. Stokhof. Questions. In van Benthem, J. & A. ter Meulen (eds.), Handbook of Logic and Language, 1997, 1055–1124.
- Gunlogson, C. True to Form. Rising and Falling Declaratives as Questions in English, 2001.
- Hamblin, C. L. Questions in Montague English. Foundations of Language 10, 1973, 41–53.
- Kopecký, J. Komunikační funkce záporných otázek zjišťovacích. NŘ 93, 2010, 1–15.
- Krifka, M. The Semantics and Pragmatics of Polarity Items. Linguistic Analysis 25, 1995, 209–257.
- Krifka, M. For a Structured Meaning Account of Questions and Answers. In Féry, C. & W. Sternefeld (eds.), Audiatur Vox Sapientiae: A Festschrift for Arnim von Stechow, 2001, 287–319.
- Krifka, M. Questions. In von Heusinger, K. & C. Maienborn ad. (eds.), Semantics. An International Handbook of Natural Language Meaning 2, 2011, 1742–1785.
- Křížková, H. Tázací věta a některé problémy tzv. aktuálního (kontextového) členění. NŘ 51, 1968, 200–210.
- MČ 3, 1987.
- Meyer, R. Prosody, Mood, and Focus. A Study of So-called „Intonationally Marked“ Yes-No Questions in Russian. In FASL 12, 2004, 333–352.
- Restan, P. Sintaksis voprositel’nogo predloženija, 1972.
- SČ, 1998.
- SV, 1996.
- Štícha, F. Konkurence kladu a záporu v otázkách zjišťovacích. NŘ 67, 1984, 76–83.
- Štícha, F. Otázky predikátové: inference, implicitnost a explicitní výrazy ilokučních funkcí I. SaS 56, 1995a, 98–109.
- Štícha, F. Otázky predikátové: inference, implicitnost a explicitní výrazy ilokučních funkcí II. SaS 56, 1995b, 204–218.
- Štícha, F. Die Entscheidungsfrage im Tschechischen: Modalität ohne Ufer? In Hansen, B. & P. Karlík (eds.), Modality in Slavonic Languages. New Perspectives, 2005, 191–198.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ZJIŠŤOVACÍ TÁZACÍ VĚTA (poslední přístup: 21. 11. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka